Most k domovu

Římanům 12,9-14.17-21

Milí bratři a sestry v Kristu,

s vnitřními rozpaky a nejistotou jsem přijal pozvání, abych kázal při dnešních bohoslužbách. Nejde ani tolik o jazykové problémy. Vždyť tam, kde se lidé mají rádi, jsou schopni se dorozumět, i když mluví rozdílnými jazyky. Konečně nejnázornějším příkladem jsou samotné Svatodušní svátky. Návštěvníci Jeruzaléma z celého tehdejšího známého světa rozuměli apoštolskému kázání, protože ho vnímali srdcem.

Jaký však má být obsah mého kázání? Co Vám mohu povědět, abych nedrásal Vaše sotva zhojené rány? Abych neprobudil vzpomínky, s nimiž jste se už dávno rozloučili?

Zde se pohybuji na tenkém ledě. Vy jste potomky německých občanů, kteří byli vyhnáni po Druhé světové válce ze své staré vlasti. A mnozí z Vás nejspíš prožili všechny tyto hrůzy na vlastní kůži. Já jsem české národnosti. Je pravda, v době válečné i poválečné tragédie jsem byl teprve dítětem, které nemohlo rozumět tomu, co se tehdy odehrávalo. Během svého dospívání jsem se však setkával ve škole s českým hodnocením válečných a poválečných událostí. A tento obraz byl ještě posílen těžkými zkušenostmi mé vlastní rodiny. Jsem potomkem českých exulantů pro víru, kteří v první polovině 18. století uprchli z vlasti. Vím, co to znamená, musí-li lidé opustit všechno, co tvořilo jejich domov. Můj otec prožil své dětství a mládí v Polsku, v českém evangelickém městě v Zelowě, které bylo vybudováno českými exulanty. Teprve po 1. světové válce se rodině otevřela možnost návratu do staré vlasti. Můj dědeček prodal v Polsku svůj statek a s rodinou se v roce 1925 přestěhoval na Moravu do Suchdola nad Odrou.

Netušil, že za pouhých 14 let bude muset s rodinou opustit svůj nový domov na základě Mnichovské dohody a ve svých téměř 70 letech hledat útočiště ve vnitrozemí.

Můj milovaný strýc, lékař, humanista, zahynul během války v koncentračním táboře Mauthausen.

Hned po Sametové revoluci, když se otevřely archivy, takže jsme se mohli seznámit s poválečnými událostmi, začal jsem si uvědomovat, jak těžký úděl dopadl na Vás, naše spoluobčany německé národnosti. Museli jste opustit své domovy, kde Vaše rodiny žily po staletí a jen s tím nejnutnějším odejít do rozbombardovaného Německa. Bylo to vskutku kruté a hanbím se za to. Jako křesťan odmítám kolektivní vinu a pomstu.

Jak v takové situaci hovořit, co povědět, aby se rány ještě víc nejitřily? Jak hodnotit minulost a jaká bude budoucnost?

Jsem rád, že se mohu nechat vést apoštolským poselstvím z 12. kapitoly Pavlova dopisu, adresovanému křesťanům v Římě. Tento oddíl obsahuje nepřeslechnutelné výzvy, jak žít ve společenství církve a jak žít uprostřed lidí, pro něž poselství Písem málo znamená.

V době apoštola Pavla mezi Židy a římskými občany panovala po staletí vzájemná nenávist a nepřátelství. Pro svobodomyslené Židy byl Řím nenáviděnou okupační mocností. Toto nepřátelství v 70. roce po Kristu vyústilo v tzv. Židovskou válku s hroznými důsledky.

Apoštol Pavel, původně židovský rabín, který uvěřil v Krista, psal křesťanům v Římě, z nichž mnozí měli římské občanství.

Píše o lásce, která je ryzí, vnitřně pravdivá. Ve svém prvním dopise křesťanům v Korintu, ukázal, jak skutečná kristovská láska vypadá:

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

Ano, k tomu skutečně nemáme dost sil. Hluboké vnitřní odpuštění a smíření je jedním z největších činů. Apoštol však nikde nepíše, že jde o výsledek lidského úsilí. Místo toho připomíná, že láska je darem Ducha svatého.

Dnes je Svatodušní neděle. Příběh prvních Letnic, jak také Svatodušní svátky nazýváme, jsme četli od stolu Páně. Kristus splnil své zaslíbení. Duch svatý začal ovlivňovat myšlení i jednání apoštolů a těch, kdo uvěřili Petrovu kázání. Velké množství lidí, kteří se shromáždili kolem apoštolů, si začali rozumět, přestože přišli do Jeruzaléma z nejrůznějších končin světa. Najednou k nim apoštolské poselství začalo osobně mluvit. Lukáš píše, že Petrovo kázání proniklo jejich duší jako meč. Uvědomili si, že ani oni nejsou nevinnými lidmi. Že také nesou odpovědnost za Kristovu smrt. A místo toho, aby obviňovali ty druhé, své vůdce a státní představitele, začínají se ptát po vlastní vině. Co máme dělat?

Jak napravit všechno zlé, které jsme my sami způsobili? Tak jedná Duch svatý. Dotýká se našeho svědomí, takže se vidíme v docela novém světle. Zneklidňuje naše svědomí. Současně však nás chce obnovit, abychom se stali novým stvořením.

Lidský hřích se nedá odčinit. Může však být překonán odpuštěním. Jako nám Kristus odpustil naše viny a selhání, tak máme odpustit i my jeden druhému. Konečně to vyjadřujeme v modlitbě Otče náš: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". Křesťanská láska vždycky směřuje k odpuštění a smíření. Kdo neodpouští, není křesťanem, není následovníkem Ježíše Krista.

V přečteném oddílu pak apoštol konkrétně ukazuje, co znamená láska bez přetvářky.

• Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Apoštol byl přesvědčen, že křesťan je schopen rozlišovat mezi dobrem a zlem v každodenním životě. A poznáme-li například, že touha po pomstě, nenávist, lhostejnost jsou věci zlé, pak se s nimi máme za každou cenu rozejít.
• Mějte úctu jeden k druhému. Nejenom k význačným osobnostem, ale také k těm nejmenším, pohrdaným, kteří stojí na okraji společnosti. Od nenarozených dětí až po těžce postižené lidi staré generace. Lidé všech národností a jazyků mají právo na úctu. Protože Kristus je učinil svými bratry a sestrami, jsme povinni s nimi zacházet jako se vzácným Božím stvořením.
• Buďte horliví, mějte vroucího ducha, služte Pánu. Ve Zjevení Jana vzkříšený Pán přísně kárá křesťany v Laodikeji, že se stali vlažnými lidmi: "Protože nejsi ani studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst." Dnes církve procházejí krizí především proto, že se pro mnohé stalo křesťanství jen jakousi krásnou tradicí. Měli bychom se naučit prosit za novou horlivost ve službě Božímu dílu.
• Nezapomínejte na křesťany v nouzi. Vděčně vzpomínám na řadu křesťanů, kteří k nám přijížděli z Německa a dalších západních zemí v době komunistické vlády, aby nás povzbudili a aby nám pomáhali. Vznikla přátelství, která dodnes trvají.
• Na ty, kdo vás pronásledují, svolávejte dobro a ne zlo. Modlete se za své pronásledovatele. Jen tak se mohou napravit lidské vztahy.
• Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Každá odplata jen utvrzuje řetěz násilí, který nemá konce. Do jak bezvýchodné situace se lidé mohou dostat, znázorňuje situace v Iráku a dalších zemích.
• Žijte se všemi v pokoji, pokud to na Vás záleží. Nejsme spasiteli světa, v němž je tolik zla, nenávisti a násilí. Ale tam, kde můžeme přispět k míru a pokoji, je našim úkolem udělat, co je v našich silách.

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů.

Heslem letošního Sudetoněmeckého sjezdu je: My sudetští Němci - mostem k domovu. Velice vám přeji, abyste se stali skutečným mostem nejen ke staré vlasti, nýbrž mostem mezi lidskými srdci. Přeji vám, abyste se stali zdrojem lásky a pokoje. Po takovém mostě budou rády přicházet i vracet se vaše děti, přátelé, ale také ti z druhé strany hranice, pro které se stal váš domov jejich domovem. Jejich domov je tedy i vaším domovem.

Nezapomeňme však, že skutečným mostem je sám Ježíš Kristus. On přináší porozumění, smíření a pokoj do lidských srdcí. A on probouzí pravou naději. On nás k sobě zve:

Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinutí.