Česko-německé vztahy na území Čech a Moravy
v přehledu do konce 18. století

Vztahy Čechů a Němců v rámci českých zemí nejsou jednoduchou záležitostí, neboť se historické pojetí jejich původu a vzájemných vlivů stávalo předmětem nacionálních bouří a představ obou národů. Přejeme-li si věnovat se jejich vzájemným vztahům, je nutné určit nejprve pojem národa. V českých zemích byl národ určen jednak mateřským jazykem, jednak právem. Každý právoplatný obyvatel českých zemí byl Čechem zemským (Böhmisch), ale ne každý byl Čechem jazykovým (Tschechisch). První písemné doklady o rozlišování obou pojmů přitom pocházejí z konce 13. století.

Druhým významným činitelem ovlivňujícím dějiny a národnostní složení českých zemí je jejich geomorfologie. Zalesněná nevysoká pohoří ohraničovala již v nejstarších dobách území Čech, jejichž vnitrozemí tvořila vrchovina a středně vysoká pahorkatina. Výjimkou byla pouze úrodná údolí řek Labe a Ohře. Soustředná říční síť jako by tuto zemi předurčovala k centralizaci komunikací a vlády. Jiným způsobem byla utvářena sousední Morava, která se širokým údolím řeky Moravy na jihu otevírala k Dunaji a do Panonské nížiny. Od Čech ji oddělovala nevysoká Českomoravská vrchovina, zatímco na východě a severu ji ohraničovala pohoří, která byla na severovýchodě přerušena tzv. Moravskou bránou. Severojižní komunikační směr zde byl určující již od dob pravěké Jantarové stezky. Obě země bohaté na lesy byla obdařeny všemi důležitými surovinami kromě soli, která musela být dovážena

Od přelomu letopočtu byly české země osídleny germánskými kmeny Markomanů, Hermundurů, Kvádů a Langobardů. Většina jejich příslušníků odešla v průběhu 4. a 5. století na západ a jih, zatímco jejich místo postupně zaujímalo slovanské osídlení. Slované však nepřišli do prázdné země, nýbrž setkali se zde se zbytky Germánů, které později asimilovali. Tuto skutečnost dokládají především jména řek a kopců keltského a germánského původu, která musel nově příchozím někdo zprostředkovávat. V poslední době jsou publikovány také archeologické výzkumy sousedních germánských a slovanských osad. Hranice slovanského osídlení se zastavila až hluboko v současném Německu. Nabízí se tedy otázka, proč Slované nevytvořili jednotnou říši. Jejich nesourodý celek jednak vešel později ve styk s vyspělou antickou kulturou, jednak byl neustále ohrožován kočovníky z východních stepí. Společná obrana proti kočovným Avarům byla pojítkem pro dočasné sjednocení slovanských kmenů pod franckým kupcem Sámem v 7. století.

Avarské nebezpečí pominulo kolem roku 800, kdy francký panovník Karel Veliký vyvrátil Avarskou říši. Do poplatné závislosti přitom uvedl i slovanské kmeny. Jeho vliv byl sice dočasný, ale zdaleka ne bezvýznamný. Od jména "Carolus" pochází české označení vládce "král", které přešlo i do jiných slovanských jazyků a do maďarštiny. Francká říše upadala po Karlově smrti do vnitřních různic, což umožnilo vznik prvního slovanského státu na našem území, tedy Velkomoravské říše. V jejím čele stála domácí dynastie, které se dařilo vyvíjet poměrně nezávislou zahraniční a církevní politiku. Kromě starších latinských misií z Řezna, působila na Velké Moravě též slovanská církevní organizace v čele s arcibiskupem Metodějem. Vliv Velké Moravy zasahoval do značné části střední Evropy a byl zlomen až maďarským vpádem v roce 906.

Důsledkem maďarského ohrožení bylo přesunutí mocenského těžiště západněji do více chráněné oblasti Čech., které vládlo několik kmenových knížat. Ve středu země a tedy i v jejím komunikačním jádru vládl knížecí rod Přemyslovců. Díky své iniciativě se dostávali stále více do popředí, až v roce 995 sjednotili Čechy a kolem roku 1120 dotvořili jádro českých zemí připojením Moravy. Česko-německé vztahy v oné době lze klasifikovat dle třech hledisek:

Prvním z nich je státoprávní a mocenské hledisko. V roce 895 se česká knížata církevně i politicky poddala bavorskému vévodovi Arnulfovi. Plné zařazení do západního křesťanského společenství je spojeno s knížetem Václavem. Česká knížata byla sice poplatná německému králi, ale vedla samostatnou politiku, což se projevilo i za Václavových následovníků. Míra politické samostatnosti však závisela jednak na pevnosti poměrů v Říši, jednak na poměrech v dynastii Přemyslovců. Často totiž docházelo k soubojům uchazečů o český knížecí stolec. Výsledkem bylo císařovo udělení Čech v léno knížeti Vladivojovi (1002-1003). Neúspěšní pretendenti se poté uchylovali k císaři, kde žádali o udělení země v léno, svou vládu si však museli vybojovat sami. Český kníže a německý král byli většinou spojenci, ale ani dočasné nepřátelství nebylo výjimkou. Ve 12. století obdržel český kníže významný úřad arcičíšníka. V době rozbrojů se však císař Friedrich Barbarossa pokusil rozdělit zemi na tři subjekty: Čechy, Moravu a pražské říšské biskupství. Tuto krizi se však podařilo překonat. V zásadě lze říci, že český kníže byl sice leníkem německého krále, ale německý král neměl v českých zemích žádná práva, žádná říšská města, žádné majetky a zpravidla uznával domácí volbu panovníka.

Církevně náležely české země až do 70. let 10. století pod řezenskou diecézi, po vzniku pražského biskupství pak do mohučské arcidiecéze. Postavení biskupa však odpovídalo postavení kaplana českého knížete bez vlivu na výběr desátků. Zatímco prvním biskupem byl Sas Dětmar, nejsilnější osobnosti pocházely obvykle z řad Slavníkovců (sv. Vojtěch) nebo Přemyslovců. Liturgicky zachovávaly české země latinský ritus Výjimkou zachovávající slovanský ritus byl klášter v Sázavě.

Manželky českých knížat pocházely většinou z německých oblastí Říše. Naprostá většina obyvatelstva však byla slovanská. Německé a židovské osídlení se vyskytovalo ve větších aglomeracích v podobě privilegovaných kupeckých osad. Z německých oblastí pronikaly také stavební a architektonické vzory. Zvláštností je vypovězení Němců z Čech za Spytihněva I., a to bez zjevného důvodu a v blíže neurčeném rozsahu.

V letech 1198 až 1216 získalo České království zvláštní výsady: svobodnu volba panovníka, dědičnost trůnu v přímé linii, garantovanou územní celistvost, dědičný úřad arcičíšníka a podobně. Význam těchto změn osvětluje skutečnost, že sousední Bavorsko obdrželo dědičnost v přímé linii až v 17. století. Žádná jiná celistvá a centralizovaná část Říše navíc neměla královský titul a tak široká privilegia. Z úřadu arcičíšníka se později, tedy v polovině 13. století vyvinula kurfiřtská hodnost českého krále, který se tak zařadil mezi sedm volitelů římského krále. Postupně vzrůstaly také ambice a vliv českého panovníka a to přímo úměrně neustále se zvyšující produkci stříbrných dolů v Jihlavě a Kutné Hoře a nestabilní situaci v sousedství. České země na počátku 14. století produkovaly převážnou část evropského stříbra. Čeští panovníci Přemysl Otakar II. a jeho syn Václav II. se snažili o územní expanzi, která však nebyla úspěšná. Středem jejich zájmu byly nejprve rakouské a pobaltské země, později Polsko a Uhersko.

Ve 12. století byla završena tzv. vnitřní kolonizace, při níž etnicky slovanské obyvatelstvo značně rozšířilo osídlené oblasti. Velká část země však zůstala neosídlena, což samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy v relativně přelidněných oblastech západní Evropy, tedy v Sasku, Bavorsku, Dánsku, Francii a Vlámsku. Noví osadníci organizovaní českou šlechtou přinesli nové zemědělské vynálezy a především nové právní formy - emfyteutické právo na venkově a německé městské právo. Vyhrocené národnostní cítění 19. století se snažilo zahraničním osadníkům podsouvat nacionální důvody pro osidlování českého pohraničí. Skutečným důvodem však byla problematická sociální situace na Západě a cesta za lepším živobytím. Ve stejné době se rozvíjelo německé osídlení na sousedním Slovensku (Spiš), kde bylo původní obyvatelstvo vyvražděno při tatarském vpádu ve 40. letech 13. století.

Český královský dvůr se stával centrem evropské rytířské kultury a literatury, což samozřejmě souviselo i s jeho mocenským postavením. V Čechách pobývali slavní minnesängři, jedním z nich byl dokonce sám český král Václav II. Módní záležitostí se stala poněmčená jména šlechty, mimo jiné i coby projev rostoucího sebevědomí vůči panovníkovi. Významným kulturním hospodářským střediskem se staly kláštery různých řádů, zvláště pak cisterciáků a premonstrátů, zakládané od 12. století.

Díla započatého posledními Přemyslovci se v 1. polovině 14. století ujal český král Jan Lucemburský, manžel Elišky Přemyslovny. Vliv české koruny se začal šířit do jejího nejbližšího okolí, tedy slezských knížectví, obou Lužic, Horní Falce a Lucemburska. Jeho syn Karel se stal ve 40. letech 14. století vládcem Svaté říše římské. Za své sídelní město si zvolil Prahu, kterou soustavně přeměňoval na plnohodnotnou císařskou rezidenci. Součástí plánu bylo založení pražské arcidiecéze, pražské univerzity s mezinárodní účastí a v neposlední řadě také značné rozšíření Prahy a nákladné stavební podniky. Praha se tak stala jedním z nejrozsáhlejších evropských měst a byla ozdobena takovými skvosty jako jsou katedrála sv. Víta, Karlův most, slovanský klášter Emauzy a další. Mohutná činnost se však nevyhýbala ani jiným koutům země. Schránkou pro císařské korunovační klenoty se měl stát hrad Karlštejn, do doby Karlovy vlády však spadají stavby také v hornofalckém Laufu a braniborském Tangermünde. Oporou císařské moci se stala bohatnoucí církev. Pravomoc českého krále, respektive české koruny se rozšířila z Čech a Moravy na Slezsko, obě Lužice, Zhořelecko, Horní Falc, Braniborsko a Lucembursko. Karlova kancelář měla značný vliv na vznik spisovné hornoněmčiny a Čechy se staly vlastí díla Oráč z Čech (Ackermann aus Böhmen). Značnou část obyvatel korunních zemí tak tvořil německý živel, přičemž v samotných českých a moravských městech byl na pozvolném ústupu. Česká městská inteligence se aktivizovala, což s sebou přinášelo i rozlišování na Čechy zemské a jazykové. Mezi oběma národy narůstající rivalita se projevila také v zápasu o obrodu církve. Sám panovník do Čech povolával obrodné kazatele. Prvním byl Němec Konrád Waldhauser, kterého následoval Čech Jan Milíč z Kroměříže. Významným společným podnikem bylo založení univerzitní Betlémské kaple Čechem Křížem a Němcem Hanušem z Mühlheimu v roce 1391.

Závěr 14. a počátek 15. století je spojen se zhoršujícím se společenským a mocenským postavením českého krále. Karlův syn Václav IV. byl neúspěšný ve vnitřní i zahraniční politice - několikrát byl uvězněn a dokonce byl v roce 1400 sesazen z římského trůnu "pro neschopnost". Společnost vstupuje do hospodářské a společenské krize. V morových ranách hubících obyvatelstvo a v papežském dvojvládí až trojvládí vidí Boží hněv seslaný na bohatou církev, která se zpronevěřila svému poslání. Začaly se šířit myšlenky anglického reformátora Johan Wyclifa. Postupně se k nim přikláněl i betlémský kazatel a rektor pražské univerzity Mistr Jan Hus. Vůči reformním požadavkům se negativně postavila velká část německých profesorů. Když Václav IV. obrátil Dekretem kutnohorským (1409) hlasovací poměr na univerzitě z 3:1 na 1:3 v jejich neprospěch, velká část jich odešla do Heidelbergu a Lipska. Někteří však zůstali nebo se vrátili jako například pozdější rektor Johannes Schindel, Nicolas a Peter z Drážďan, Johannes Drandorf a Peter Turnow. Také ve sporu o univerzitu nebyla národní otázka rozhodující, určující byly naopak snahy o církevní obrodu. Mistr Jan Hus byl v roce 1415 odsouzen Kostnickým koncilem a následně upálen, rok poté ho následoval Jeroným Pražský.

Záležitost, kterou koncil řešil coby vedlejší, přerostla ve zřetelnou revoltu vůči církevním autoritám, když se v Praze začalo podávat po obojím způsobu. Proto husité začali být nazýváni kališníky-utrakvisty. Několik let nato vypuklo husitské povstání, na jehož straně byli též mnozí Němci, například pražský arcibiskup Konrád z Vechty. Němečtí husité se ve svých městech stávali oběťmi upalování. Samotné husitské hnutí tedy nelze chápat jako prvotně nepřátelské vůči Němcům, neboť toto oboustranné nepřátelství je spojeno až s křížovými výpravami směřujícími do Čech z německých oblastí Říše. Na německé straně budily nevoli husitské rejsy za účelem šíření kalicha, neboť byly také spojeny s loupením. Husitské hnutí se úspěšně bránilo a ve 30. letech 14. století upravilo svůj vztah k papežské straně Basilejskými kompaktáty. I přes pozdější snahy o jejich revizi se římskokatolická i kališnická strana dohodly v roce 1485 v Kutné Hoře. Kališníci tak setrvali ve svazku římské katolické církve. V českých zemích však sílila i samostatná a pronásledovaná Jednota bratrská.

Období německé reformace bylo spojeno s dalším štěpením české reformace. Zatímco novoutrakvisté se sbližovali s luterstvím, staroutrakvisté se blížili k římským katolíkům. Mezi německé obyvatelstvo českých zemí pronikala luterská reformace. Luteránství bylo zvláště živé v pohraničí, konkrétně v Mostě, Chomutově, Budějovicích a Jáchymově, kde kázal a učil Johannes Mathesius. Toto se projevovalo i ve směřování Jednoty bratrské, která byla do jisté míry národnostně smíšená, což se projevovalo ve vydávání českých i německých bratrských zpěvníků. Zatímco biskup Jan Augusta se blížil k luteránům, jeho nástupce Jan Blahoslav měl blízko k helvetské reformaci. Katoličtí studenti z Čech studovali v Itálii, zatímco reformovaní v Heidelbergu a Heilbronnu. Samotná Jednota bratrská začala zakládat vynikající školy. Pro toto období bylo typické zlepšování česko-německých vztahů na základě vyznání.

Čeští stavové se spojili s německými protestantskými stavy ve Šmalkaldské válce v roce 1547. Jejich odpor proti Ferdinandu Habsburskému byl sice poražen, ale spojení přetrvalo. Německý augsburský mír motivoval české stavy k dalšímu jednání o konfesijních záležitostech. V roce 1575 král Maxmilián I. potvrdil ústně Českou konfesi, aby umožnil korunovaci svého syna Rudolfa českým králem. Česká konfese obsahovala husitské, bratrské i luterské články, čímž došlo k částečné legalizaci všech těchto směrů, a to pro jazykové Čechy i Němce. Obyvatelstvo bylo tvořeno 90 % evangelíků, z toho velká část připadal na luterány a novoutrakvisty podporované ze Saska. Opomenout nelze ani skutečnost, že v této době vzkvétal český jazyk, do něhož byla bratrskými učenci přeložena celá Bible. V závěru 16. století a na počátku 17. století vymírají nejvýznamnější české šlechtické rody Pernštejnů, Rožmberků a pánů z Hradce. K moci se dostává nová generace vychovaná jezuity, do Čech zároveň přicházejí německé šlechtické rodiny, kromě nich též řemeslníci všech vyznání. Do čela obou konfesijních táborů se tak dostávají radikálové. V čele protestantského tábora stojí Němci Colona z Felsu, Jindřich Matyáš Thurn a Čech Václav Budovec z Budova. V roce 1609 se jim podařilo dosáhnout na císaři vydání Rudolfova majestátu, který uzákoňoval dalekosáhlou náboženskou svobodu, v Evropě nevídanou. Rostoucí napětí mezi katolíky a protestanty vedlo v následujících letech k přijetí uzákonění češtiny coby jediného závazného jednacího jazyka. Zemský zákon oficiálně namířený proti neznalosti češtiny novými osadníky, byl ve skutečnosti namířen proti vůdcům protestantské opozice, kteří coby Němci nebyli s to na sněmu v češtině plamenně hovořit.

Spory o výklad Majestátu a rostoucí napětí vyvrcholily v květnu 1618 třetí pražskou defenestrací, českým stavovským povstáním a vypuknutím Třicetileté války. V boji proti Habsburkům vznikla konfederace českých, moravských, lužických, rakouských a uherských stavů. Jako o novém panovníku se uvažovalo o luteránu Janu Jiřím Saském nebo o kalvinistovi Friedrichu Falckém, který stál v čele říšské Protestantské unie a byl zetěm anglického krále Jakuba I. Volba padla na Friedricha Falckého, neboť právě od něj a jeho postavení si vzbouření stavové nejvíce slibovali. Protestantská unie se však rozložila, anglická pomoc se nedostavila a Jan Jiří Saský zachovával ozbrojenou neutralitu s vyhlídkou na zisk obou Lužic. Pomocí přispělo pouze Nizozemí. Povstání bylo v listopadu 1620 poraženo na Bílé hoře. Následovaly konfiskace, popravy vůdců povstání obou národností a rekatolizace všech obyvatel českých zemí.

V letech 1627 až 1628 bylo vyhlášeno Obnovené zřízení zemské, které nastolovalo absolutismus, jediné povolené římskokatolické vyznání a zrovnoprávnění češtiny a němčiny. V zájmu centralizace a efektivity státní správy byla upřednostňována němčina, až převládla a stala módní záležitostí. Čeština se udržovala především na venkově a v základní míře mezi vzdělanci. Jazykové změny také uspíšil odchod až 30 000 protestantských rodin do emigrace a příchod cizinců, nejen poddaných, ale také šlechty. Česká emigrace směřovala především do Pirny, Drážďan, Berlína, Žitavy, dále do Pruska, Polska, Holandska a Anglie. Významná střediska vznikla v polském Lešně, později v berlínském Rixdorfu a lužickém Herrnhutu - Ochranově. Němečtí utečenci z Krušnohoří se usadili v nově vybudovaném městě Sasku, které po svém dobrodinci saském kurfiřtu pojmenovali Johann-Georgenstadt. První významnou osobností emigrace byl biskup, didaktik a filosof Jan Amos Komenský. Mezi další biskupy Jednoty bratrské v zahraničí náležel jeho synovec Arnošt Figulus-Jablonský, zakladatel berlínské Akademie věd v roce 1711, dále německý ochránce bratrského sboru v Ochranově a biskup Mikuláš Ludvík Zinzendorf. Počet obyvatel země poklesl v průběhu války o jednu třetinu a nadále postupovala germanizace.

Období po třicetileté válce, někdy nazývané "obdobím temna", nelze vnímat pouze jednostranně. Na jedné straně zde byli čeští umělci v emigraci - například malíř Karel Škréta, grafik Václav Hollar a další. Na straně druhé v českých zemí nadále tvořili místní i nově příchozí umělci a vědci mnoha národností - lze uvést Adama Michnu z Otradovic, Václava Reinera, Petra Brandla a z Němců rodinu Dientzenhoferů, sochaře Ferdinanda Brokoffa ze Slovenska a Matyáše Bernarda Brauna. Za jiné národnosti lze jmenovat například Jana Blažeje Santiniho Aichla, tvůrce barokní gotiky, nebo španělského teologa Roderiga Arriagu. Výrazovým prostředkem všech zmíněných umělců bylo baroko, nový sloh spojovaný právem s rekatolizací, jenž si ovšem vydobyl pevné a nezastupitelné místo nejen v českém, ale též evropském kontextu. Katolickou zbožnost a také vzdělání měly povzbuzovat nové řády - karmelitáni, kapucíni a piaristé. Pronásledování evangelíků bylo zprvu velice kruté, v průběhu 18. století však dochází ke zmírňování trestů. Poněkud odlišná situace byla ve Slezsku, kde evangelíci požívali ochrany zprvu od saského kurfiřta, později od pruského krále, který toto území v polovině 18. století ovládl.

Nadále postupující centralizace přinesla sekularizaci školství, rušení klášterů a zemských centrálních úřadů, jejich slučování a přesun do Vídně, zároveň se stále více prosazovala němčina, od roku 1764 též na univerzitní půdě na úkor latiny. V souvislosti se sekularizací některých oblastí veřejného života bylo také zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu v roce 1781. Na jeho základě byla trpěno vyznání pravoslavné, augsburské a helvetské. Patent byl na mnoha místech zatajován a čeští i němečtí nekatolíci spolupracovali na jeho šíření a zakládání sborů. Mezi místa, kde obě etnika spolupracovala, náležela Praha, dále německý sbor v Čenkovicích a český sbor v Horní Čermné na česko-moravském pomezí. V severních a severozápadních Čechách nové sbory nevznikly - tamní nekatolíci totiž navštěvovali sbory na saské a slezské straně hranic. Česká inteligence zareagovala koncem 18. století na germanizační tlak českým obrozeneckým hnutím, na jehož konci stál v 19. století emancipovaný český národ. Průvodním jevem národního uvědomění na obou stranách však bylo zvyšující se česko-německé národnostní napětí.

Literatura

1) Jaroslav Čechura, Zimní král aneb české dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004, 380 s.

2) Eva Melmuková, Patent zvaný toleranční, Praha 1999, 238 s.

3) Jiří Otter, Úděl česko-německého sousedství v zrcadle dvanácti století, Heršpice 1994, 178 s.

4) Ferdinand Seibt, Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Přel. Petr Dvořáček, Praha 1996, 464 s.

5) Tisíc let česko-německých vztahů. Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích, Praha 1995, 288 s.